Když je všechno v pohodě a pak vlastně není
Všechno je fajn, tak moc fajn, tak moc fajn že si to až užívám. Jakoby se život s vesmírem dohodli, že si zasloužím něco spešl. Všechno se daří a je tak, jak má být a nebo ještě líp. A pak to přijde. Jedná blbá poznámka v konverzaci, která mě donutí na to pořád myslet. Doslova mě ta věta vytočí. Ale proč? Vždyť to byla jen poměrně srandovní ironická věta, nebylo to rozhodně míněno nějak zle a útočně proti mě. Takových vět já řeknu za den taky pár a nemyslím si, že bych tím někoho ranila. Jsou to takové ty srandovně-ironicky smutné věty, které si říkají kámoši navzájem. Tak proč mě zrovna tahle tak tíží? Odpověď je vlastně dost jednoduchá. Protože mě to štve, ale nikdy jsem o tom víc nepřemýšlela. Prostě jsem to brala tak, že to tak je a třeba někdy až bude ten správný čas, tak se to změní. Nešťourala jsem se v tom. A právě proto mě to tak vytočilo. Protože mi ta blbá věta ukázala, že s tím ve skutečnosti vůbec nejsem smířená a jen jsem si to nalhávala. A to je asi dobře. Je d