Co je pro tebe nic, může být pro jiného všechno

V čekárně u veterináře se mi stala zajímavá věc. Byla tam tříčlenná rodinka - mamka, taťka a dcera - a měli krabici s nějakým zvířátkem. Tipovala jsem morče, ale doufala jsem v ještěrku, protože pak bych se s nima třeba dala do řeči, mohla bych si ji pohladit a stali bychom se čekárenskými známými, což je zvláštní druh lidí, na které můžete narazit jen v čekárnách. Dáte se s nimi do řeči se společným cílem, a to zabít nějak ten nekonečný čas. Navíc moje záliba v navazování kontaktu s lidmi se stejnou vášní k ještěrkám tuto představu ještě umocňovala.

Najednou začala krabice (teda spíše zvíře v krabici) vydávat nějaké zvuky a já hned věděla, že tohle čekárenské přátelství díky stejnému mazlíčkovi nebude.

Byl to zvuk ptáka. V ptácích se moc nevyznám, ale tipovala bych to na andulku, z čistě nesobeckých pravděpodobnostních důvodů, jelikož krabice byla malá, což vylučuje papouška, a Andulky pokrývají největší procento ptačích mazlíčků v domácnostech. Andulky jsou taky fajn, ale nejsou to ještěrky.

Otevřely se dveře do ordinace a doktor zavolal další. Tříčlenná rodinka zaplula dovnitř. Jen co se zavřely dveře,  starší pár se psem se dal do řeči s další čekající skupinkou lidí také se psem. Já jako tichý unuděný pozorovatel, jsem odložila knížku, na kterou jsem se už v tuhle nekřesťanskou hodinu pro čekání u doktora (bylo 8 večer) nemohla soustředit, a poslouchala jejich rozhovor. Vím, že poslouchat cizí rozhovory není slušné, ale tady byla naprosto odlišná situace. Dělali to všichni.

Starší paní se začala vyptávat, co to měli v té mini krabici a odpovědi od mladší paní z druhé skupinky nemohla uvěřit. Začal sáhodlouhý monolog starší paní,ve kterém polemizovala o tom, zda je normální, aby tříčlenná rodinka šla do veterinární ordinace kvůli andulce. Z jejího tónu hlasu šlo cítit, že není a že je to prakticky nehoráznost. Mladší paní zaujala taktiku vyslechni a nech to být, ať je klid. Taktika zabrala, téma se změnilo na polemizaci o tom, co jiného mohlo být v krabici, a když starší paní přišla s nápadem, že by tam mohla být ještěrka a začala debata o ještěrkách, moje vášnivá záliba mi nedala spát a musela jsem se taky přidat, protože jsem zajisté měla co říct.

A co tím Andulka chtěla říct? Pro někoho určitá věc může znamenat daleko víc než pro jiného, v tomto případě zvíře - andulka. Pro někoho je to jen pták, jeden z milionu dalších, kterého si můžete jen tak za stovku koupit ve zverimexu, abyste udělali dětem radost. Pro jiného je to člen rodiny, kterého chtějí zachránit, když má nějaký problém. To, že si paní nedokázala představit, že andulka může být pro někoho něco víc než jen pták jako každý druhý a že by snad mohla být i domácí mazlíček a člen rodiny, pramenilo asi z její zaryté představy, že mazlíček je jen pes a kočka. To jí rozhodně neberu, je to její názor, ale stejně tak musíme respektovat i názory jiných.

Co říct na závěr? Snad jen to, že pokud si k určité věci, zvířeti a podobně vytvoříme citový vztah, už to nikdy pro nás nebude jen ta věc, kterých je na světě milión. Nikdy to už nebude bezejmenná andulka, bude to už navždy jejich Žofka (nevím, jak se pojmenovávají andulky), kterou mají moc rádi a udělají všechno pro to, aby jí bylo líp.