Když je všechno v pohodě a pak vlastně není

Všechno je fajn, tak moc fajn, tak moc fajn že si to až užívám. Jakoby se život s vesmírem dohodli, že si zasloužím něco spešl. Všechno se daří a je tak, jak má být a nebo ještě líp. A pak to přijde. Jedná blbá poznámka v konverzaci, která mě donutí na to pořád myslet. Doslova mě ta věta vytočí. Ale proč? Vždyť to byla jen poměrně srandovní ironická věta, nebylo to rozhodně míněno nějak zle a útočně proti mě. Takových vět já řeknu za den taky pár a nemyslím si, že bych tím někoho ranila. Jsou to takové ty srandovně-ironicky smutné věty, které si říkají kámoši navzájem. Tak proč mě zrovna tahle tak tíží?

Odpověď je vlastně dost jednoduchá. Protože mě to štve, ale nikdy jsem o tom víc nepřemýšlela. Prostě jsem to brala tak, že to tak je a třeba někdy až bude ten správný čas, tak se to změní. Nešťourala jsem se v tom. A právě proto mě to tak vytočilo. Protože mi ta blbá věta ukázala, že s tím ve skutečnosti vůbec nejsem smířená a jen jsem si to nalhávala. 

A to je asi dobře. Je dobře, že mě to rozčílilo. Alespoň mi to ukázalo, že ta určitá věc mě štve. Štve mě její aktuální stav, který je ale ve skutečnosti špatně měnitelný. Jeho změna a samotné udržení nového stavu by potřebovala hodně času a práce, což je momentálně zřejmě nemožné dosáhnout. 

Jak z toho tedy ven?

Jsou podle mě tři možnosti. Být z toho pořád rozčílená, změnit nynější stav a nebo se s tím smířit. Smíření je v tuto chvíli asi nejlepší možnost. Dá se realizovat celkem dobře a rozhodně budu víc v klidu, než abych z toho byla neustále rozčílená. Asi to nebude jednoduché, ale určitě to bude na konci stát za to. Protože problémy jsou tady od toho, aby se řešily. A můj problém je teď dokázat se s tím smířit. Šťastnější člověk je vždycky ten, který své problémy řeší, jelikož ono řešení právě přináší ten skvělý pocit uspokojení.